21. 12. 2016

Nový web o Měsíci

Tak a je to tady. WEB Prohlídka Měsíce má nový kabát. Po 18 letech. Což je shodou okolností délka periody Saros, za kterou Měsíc vykoná 223 synodických a 242 drakonických oběhů, takže se opět ocitne ve stejném postavení vůči Slunci i vůči uzlům své dráhy.
Nový web zeštíhlel. Přátelí se s mobily. Má čisté bílé pozadí. Jsou v něm větší obrázky. Je připraven růst a dospívat. A těší se na vás!



29. 11. 2016

Veřejná pozorování oblohy

Občas nakouknu do archivu starých časopisů. Stojí to za to. S odstupem času totiž člověk zjistí, že se mnohdy vlastně nic nemění. Že lidé i hvězdáři řeší pořád ty stejné starosti a radosti a že je jedno, jestli přitom mají v ruce tužku a papír nebo iPad. 

Dnes jsem nahlédl do časopisu Říše hvězd z roku 1989 (číslo 2.), ve kterém jsem našel článek (Úvahy o veřejném pozorování oblohy) od mého oblíbeného autora Leoše Ondry. Škoda, že Leoš nenapsal nějakou astronomickou knihu, určitě by to byla pecka, která by přežila celý antropocén.  

...Musíme si pořád uvědomovat, s jakými představami o vesmíru na demonstrace veřejnost přichází. Časté dotazy svědčí o katastrofálním stavu. Nechci tím naznačovat nic o hlouposti našich návštěvníků. Spíše o hlouposti naší. Popularizujeme nejnovější poznatky astronomie, národ však žije dosud v geocentrismu. Slyšeli pravda o tom, že Země není středem světa, zcela vážně se však ptají, jestli jsou padající hvězdy skutečně kousky hvězd řítící se k zeměkouli. A nenechme se mýlit tím, že řada návštěvníků zná řadu slov, jako je galaxie, černá díra nebo kvasar. Jak správné mohou být příslušné představy, když základní poznatky jsou dnes ve 20. století výsadou nemnohých. Kdo ví, proč je slunce při západu červené a šišaté, proč v zimě zapadá jinde než v létě nebo proč je vidět popelavé světlo Měsíce?...



Ilustrace, John Keil, 1725

31. 10. 2016

Co je to superúplněk?

Je to úplněk, který je o kapku větší než průměrné úplňky. Proč? Představte si, že Měsíc neobíhá kolem Země přesně po kruhové dráze, ale po mírně výstředné elipse. A tak je někdy k Zemi blíž (přízemí) a někdy od ní trochu dál (odzemí). Když se doba přízemí zrovna trefí do období úplňku, nastává superúplněk. Záleží jen na tom, jak moc se doba přízemí kryje s dobou úplňku a jak blízko v daném přízemí Měsíc od Země je (vzdálenost Měsíce se při různých přízemích líší). A tak některé superúplňky jsou víc „super“ a jiné míň.

Velmi blízký úplněk se odehraje 14. listopadu 2016. Naposledy byl tak velký úplněk 26. ledna 1948. Další podobně velký nastane až 25. listopadu 2034.

Superúplněk může být až o 14 % větší ve svém průměru (o tloušťku zápalky viděné ze vzdálenosti 170 cm!) a o 30 % jasnější (rozdíl mězi jasností hvězd Betelgeuze a Aldebaran!) než úplněk v odzemí.

Supeměsíc (ani superúplněk) není oficiálním astronomickým termínem. Poprvé toto označení použil astrolog (ano, astrolog, ne astronom) Richard Nolle v roce 1979. Superměsíc definoval jako nov nebo úplněk, který je od Země ve vzdálenosti 360 000 kilometrů a bližší, což je 90 % jeho nejbližší možné vzdálenosti. Proč si však zvolil zrovna 90 %, nikdo netuší.



Vycházející úplněk vyfotografovaný pomocí silného teleobjektivu (dalekohled Skywatcher ED 80). Foto: Chris Kotsiopoulos.

15. 9. 2016

Polostínové zatmění Měsíce

Když jsem byl malý, pokoušel jsem se přijít na kloub polostínovému zatmění Měsíce. Nepomohlo vysvětlování, nepomohly obrázky. Přišel jsem na to, až když jsem doma začal blbnout s lampou a vytvářel stíny. A tak si nejsem jistý, jestli se z následujících řádků polostínové zatmění Měsíce vůbec pochopit dá. Aspoň se o to pokusím.

Takže, když na zeď posvítíte nějakým plošným zdrojem světla (třeba velkou lampou a ne jen malou žárovkou) a zastíníte jej třeba kusem papíru, nebude stín ostrý, ale k okrajům bude slábnout. A právě to je polostín, který se táhne i za naší planetou. Slunce je totiž při pohledu z Měsíce plošným zdrojem světla, takže pokud je Zemí Slunce zakryté jen zčásti, není stín úplný. Zemi zkrátka chvíli trvá než měsíční disk zakryje celý.

No, nevím. Každopádně si můžete již v pátek 16. září polostínové zatmění prohlédnout na vlastní oči. Měsíc se vyhoupne nad obzor zhruba ve čtvrt na osm večer. Maximální fáze pátečního zatmění nastane ve 20 hodin 54 minut, kdy by mohlo být i očima viditelné mírné ztmavnutí u severovýchodního okraje Měsíce. Nic více nečekejte, protože polostínové zatmění bývá skutečně velmi nenápadné. Pozorování navíc pokazí i velké množství oblačnosti na obloze. Na příští polostínové zatmění si budeme muset počkat do 11. února příštího roku a na částečné až do 7. srpna 2017. Úplné zatmění Měsíce nastane až 27. července 2018. 

A ještě něco. Na všemoudrém Internetu jsem se dočetl, že při zítřejším sotva viditelném polostínovém zatmění Měsíce bychom měli odříkávat formuli: „EYLA NOTHAPLE EZIGGON NOG AZO WERHAFUMAN". Prý to prospívá duši. Asi někdo drcnul do páčky časostroje a nastavil středověk.



5. 8. 2016

Humboldtovo moře

Musela to být zajímavá doba. Plná tajemství a chuti nepoznaného. Co mám na mysli? No přece dobu, kdy jste jen pomocí dalekohledu mohli najít na Měsíci něco nového. Objevit nový kráter nebo celé pohoří. A právě z této doby pochází jedno líčení z prohlídky Měsíce, které jsem si nemohl nechat pro sebe. 

Autorem líčení je ředitel hvězdárny na ostrově Korfu – Felix Laméch. Ten se 30. října 1928 věnoval pozorování Humboldtova moře, které se nachází na samém okraji viditelné části Měsíce. Na text jsem narazil v prachem prosyceném čísle časopisu Říše hvězd z ledna roku 1929. Popis z těch dávných dob v překladu Josefa Šípka myslím stojí za oprášení. 

„Tato rozlehlá rovina, jejíhož pravého tvaru nikdy nepoznáte, poněvadž je bezprostředně na severozápadním okraji, měří na viditelném povrchu asi 110 000 kilomtetrů čtverečních. Někdy, když to librace připustí, odhalí nám Mare Humboldtianum část svého zakrytého povrchu. Jest jisto, že tu jde o krajinu měsíčního povrchu, jež jest velmi zvláštní a zajímavá. Všeobecně vzato, jest celá krajina dobře viditelná toliko několik hodin po úplňku. Tehdy vystupují živě stíny na nesmírných, jasných plochách ohromných rozlehlých pustin. Na konec přál bych si, aby naši kolegové upoutali svou pozornost na různé krajiny měsíční, o nichž záznamy jsou neúplné a jež mají tu výhodu, že pozorovatelé se tu mohou státi užitečnými vědě ze všech nejkrásnější.“



Nákres vznikl během tří pozorování a zabral asi 10 hodin práce!

1. 7. 2016

Jak fotit blesky?

Žijeme v době fotografické. Foťáky běžně rozeznávají obličeje a superchytré telefony předvídají dění před objektivem. Když ale dojde na focení blesků, je většina uživatelů chytrých cvakátek zklamaná. Na následujících řádcích najdete pár tipů, jak blesky ulovit a nepřijít přitom o nervy nebo o život.

Před bouřkami mám respekt. Pár jsem jich zažil na horách a už fakt nechci. Při takové noční bouřce na vrcholcích hor jde totiž nejen o čistotu spodního prádla, ale rovnou o kejhák. A na to by žádný lovec blesků neměl zapomínat! Za selfíčko s bleskem byste si totiž možná vysloužili tisíce lajků na sociálních sítích, ale určitě byste na tuto příhodu nevzpomínali v dobrém. Tedy, pokud by se vám poštěstilo zásah bleskem vůbec přežít (úmrtnost při zasažení bleskem se pohybuje kolem 10 %). Při focení blesků nejste v bezpečí ani doma. Rozhodně byste při bouřce neměli stát u otevřeného okna, opírat se o radiátory nebo používat elektrické spotřebiče.



Brněnská bouře 2012. Foto: Pavel Gabzdyl

Kromě vyhledávání bezpečného místa musí lovec bouřek najít i dobrý výhled. Podle předpovědi (využívám například http://radar.bourky.cz/) lze mnohdy odhadnout směr příchodu bouřky a podle toho i komponovat záběr. Někdy si však bouřky dělají své a vy jen zmateně pobíháte krajinou. Úspěšný lovec blesků ale nemusí mířit přímo do centra bouře. Právě naopak! Ty nejúchvatnější snímky bouřek často vznikají z uctivé vzdálenosti. Bouřkové mraky se totiž mohou zvláště nad vzdálenými horami držet celé hodiny a vy pak máte dostatek času k tomu, abyste nějaký ten blesk zachytili. Navíc se nemusíte bát, že zmoknete a tak můžete v klidu sledovat světelné divadlo a přitom popíjet čaj nebo pojídat sušenky.


Brněnská bouře 2013. Foto: Pavel Gabzdyl

Jak ale vyfotit blesk, když trvá jen zlomek vteřiny? Stačí spoléhat na náhodu a statistiku. Seberychlejší fotograf se seberychlejší spouští totiž nezachytí blesk v momentě, kdy k němu dojde. Proto musíte na svém fotoaparátu nastavit delší expozici v řádu sekund, spustit spoušť a doufat, že nějaký blesk zachytíte. Dlouhá expozice ale sebou nese dvě základní omezení: Jednak musíte fotit za šera nebo v noci (ve dne se vám při tak dlouhé expozici snímek přeexponuje) a jednak musíte fotoaparát umístit na stabilní stativ, který vám zajistí, že se v průběhu dlouhé expozice fotoaparát nepohne.

Celou zmíněnou techniku si můžete výrazně zjednodušit použitím dálkové spouště. Stačí nastavit potřebný interval rovnající se délce zvolené expozice + zhruba dvě sekundy pro zápis snímku na paměťovou kartu. Některé fotoaparáty dnes mají funkci pro sekvenční (časosběrné) snímání již v sobě, u ostatních si musíte dálkovou spoušť dokoupit.


Brněnská bouře 2014. Foto: Pavel Gabzdyl

Důležité je, abyste při tomto způsobu snímání nastavili všechny parametry focení (natvrdo) manuálně: ostření na nekonečno, ISO čili citlivost co nejmenší, clona kolem f8, délka expozice kolem 8 sekund a více, kvalita snímku co největší, pokud možno formát RAW, který je pro pozdější úpravy mnohem vhodnější než formát JPEG. Nastavené parametry se samozřejmě odvíjejí od použitého fotoaparátu a objektivu a od momentálních světelných podmínek v krajině. Před započetím snímání celé sekvence zkrátka musíte udělat pár testovacích snímků a vybrat nejvhodnější nastavení.


Brněnská bouře 2015. Foto: Pavel Gabzdyl.

Lov blesků s pomocí dálkové spouště má spoustu skvělých výhod. Fotoaparát totiž stačí jen správně nastavit a pak ho už můžete nechat dělat svou práci. Vy se jen z bezpečí koukáte na blesky nebo chroupáte sušenky. Největší bonus časosběrného snímání ovšem přichází až při samotném zpracování snímků. Když totiž vyberete snímky, na kterých se zachytily blesky a složíte je s pomocí vhodného softwaru (Photoshop nebo GIMP) do jednoho záběru, získáte působivý časový sled celé bouře! 

14. 6. 2016

Boule nebo díry?

Podívejte se dobře na přiložený snímek a zkuste odhadnout, co jsou prohlubně a co jsou naopak vyvýšeniny. Že si nejste jisti? Tak to zdaleka nejste sami. Při určitých sklonech slunečního osvětlení nás takovéto krajiny dokážou pořádně zmást. Existuje na to však zaručený trik. Stačí si uvědomit, které z útvarů jsou krátery, čili prohlubně, a váš mozek se už pak většinou přepne.


Foto: NASA/GSFC/Arizona State University.

A je tu ještě jeden trik, jak našemu mozku pomoci. Nizozemský astronom Marcel Minnaert provedl experiment, při kterém lidem ukazoval fotografie Měsíce a zaznamenal na 400 jejich reakcí. Když byly fotografie orientovány tak, že světlo svítilo shora nebo zleva, zhruba tři čtvrtiny dotazovaných správně označilo krátery za prohlubně. Když ale byly fotografie orientovány tak, že světlo svítilo zdola nebo zprava, pouze polovina dotazovaných odpověděla správně. Náš mozek má tedy tendenci chápat útvary nejlépe v případě, že světlo probíhá shora či zleva. Stačí tedy snímek Měsíce vhodně otočit a správná krajina by se vám měla vyloupnout přímo před očima. 

6. 5. 2016

Přechod Merkuru 9. 5. 2016

V pondělí 9. května se nám naskytne vzácná příležitost k pozorování přechodu planety Merkur přes sluneční disk. K jeho úspěšnému pozorování budeme potřebovat nejen štěstí, dobré počasí, ale i nějaké slušnější kukátko.

Merkur se spolu s Venuší pohybuje uvnitř dráhy Země kolem Slunce. Když se tedy jedna ze zmíněných planet dostane mezi Slunce a Zemi, nastane tzv. přechod. V dalekohledu pak vidíme, jak se jejich kotouček zvolna posouvá před slunečním diskem. V případě Venuše se dvojice takových úkazů opakují zhruba jednou za sto roků. V případě Merkuru se odehrají přibližně 13krát za století. Příští přechod Venuše přes sluneční disk bohužel nastane až v roce 2117, Merkur však přes sluneční disk „přeběhne“ už 9. května 2016.

A jak celý úkaz bude probíhat? Pokud bude jasno, uvidíme Merkur pomocí dalekohledu jen jako drobnou temnou tečku, která se bude po slunečním disku přesouvat po dobu celých 7 hodin. Nedívejte se však dalekohledem přímo na Slunce! Tedy, pokud dobrovolně nechcete přijít o oči. Buď použijte speciální filtr nebo obraz Slunce z dalekohledu promítněte na světlou podložku.

Vstup Merkuru na sluneční kotouč nastane okolo 13 hodin 12 minut SELČ. Na neostrý okraj Slunce se přitom bude Merkur nasouvat po dobu asi tří minut. Konec úkazu však z území České republiky neuvidíme. Poslední kontakt Merkuru se slunečním kotoučem totiž nastane ve 20 hodin 41 minut SELČ, když už bude Slunce asi deset minut pod obzorem.

A co když nakonec bude v pondělí zataženo? V tom případě si budeme muset počkat až na 11. listopad 2019, kdy bude z území naší republiky viditelná jen první polovina úkazu. V celé své kráse bude od nás přechod Merkuru viditelný až 13. listopadu roku 2032!



23. 4. 2016

Odvrácená strana Měsíce

Je to snad nejproslulejší umělecký počin inspirovaným Měsícem od dob čínského básníka Li-po. Jasně. Mám na mysli album britské skupiny Pink Floyd: The Dark Side of the Moon

Paradoxní je, že i když Dark Side představuje „nejkosmičtější" název alba v celé historii skupiny, přesto se právě tímto albem Floydi definitivně přikovali k zemi a k pozemským problémům. Dokonce ani v takových skladbách, jakými jsou Eclipse nebo The Great Gig in the Sky, nejde o „kosmická" témata. Zatímco v prvních albech skupiny se to vesmírnými motivy jen hemžilo (třeba Astronomy Domine nebo Set the Controls for the Heart of the Sun), na Dark Side jsou ústředními tématy šílenství, peníze, pomíjivost života nebo chamtivost.

Pro název alba se Roger Waters nechal inspirovat temnou stranou Měsíce, která v tomto případě evokuje temnou stránku lidské osobnosti. Tady musím podotknout, že název alba se vlastně v Česku už od své premiéry překládá nesprávně. The Dark Side of the Moon totiž neznamená odvrácenou stranu Měsíce, ale temnou, neosvětlenou stranu našeho kosmického souputníka. O nesprávně vžitém českém překladu svědčí i překlady názvu alba v jiných jazycích. 

Pojem Dark Side of the Moon se i v anglosaských zemích občas chybně používá pro označení odvrácené strany, ale nemyslím si, že tohoto omylu se dopustil i Roger Waters. Svědčí o tom i mluvená poznámka v samém závěru alba: 

„There is no dark side of the moon really. Matter of fact it’s all dark.“

Takže The Dark Side of The Moon vlastně nemá s Měsícem téměř nic společného.



21. 3. 2016

Který měsíc je největší?

V naší Sluneční soustavě je to zaručeně Jupiterův měsíc Ganymed. Pomocí malého dalekohledu jej 13. ledna roku 1610 objevil italský hvězdář Galileo Galiei. Má průměr 5 268 kilometrů a je jeden a půlkrát větší než náš Měsíc. Druhou příčku co do velikosti obsazuje Saturnův Titan s průměrem 5 150 kilometrů. Ten má dokonce jako jediný známý měsíc naší Sluneční soustavy svou atmosféru.


Ganymed, největší měsíc Sluneční soustavy. Foto: NASA.

2. 2. 2016

Konec dětství

Mám rád fotky s příběhem. A tato jej má. Teda aspoň pro mě. Ten příběh začal někdy v roce 1994, když jsem se na balkóně havířovského paneláku krčil u ruského dalekohledu, jehož hmotnost se blížila hmotnosti tehdejšího průměrného automobilu. Na obloze jsem toho moc neviděl. Byla zaprášená hutěmi a osvětlená blízkým obchoďákem Permon, v jehož podzemí zrovna v kabině od Liazky dýdžejoval nějaký neznámý týpek jménem Richard Krajčo. Zvuky linoucí se z Modré svině a dalších klubů mě tenkrát vyrušovaly nejen od šmírování po nebi, ale taky mi bránily usnout. A tak jsem se tenkrát zasnil. Představil jsem si, jak stojím někde daleko od města. Nejlépe na nějaké vysoké hoře. A třeba rovnou na sopce. V té představě se na obloze předváděla Mléčná dráha a všude kolem zvědavě vykukovaly bílé kopule obřích observatoří, které jsem toho dne zahlédl v časopise Kozmos. Mimochodem tato podpultovka tenkrát vycházela na papíře tak mizerném, že byste s ním dneska nepodložili ani stůl v páté cenové. 

Ale abych neodbíhal od snu... Na té hoře bylo totální ticho a i když jsem tam zrovna stál sám, nebyli daleko přátelé. To proto, abych měl s kým sdílet brutální jas Mléčné dráhy. Uběhlo dvacet let a probudil jsem se v autě. Vylezl jsem ven a málem zakopl o přátele, kteří tam fotili panoramata doplněná o kopule obřích astronomických observatoří. Překročil jsem tedy pár spacákových mumií a vyšel do míst, kde byla větší tma. Ocitl jsem se tam úplně sám, v naprostém tichu a to i přesto, že jsem stál na okraji gigantického sopečného kráteru. A tak jsem zmáčkl spoušť foťáku a splnil si jeden havířský sen.



Canon EOS 5D Mark III, Canon 14 mm, f2.8, ISO 4000, 20 sec
© Pavel Gabzdyl

4. 1. 2016

Úplňky v roce 2016

Dobu úplňku lehce zjistíte v kalendářích nebo ve hvězdářských ročenkách s přesností i na sekundy. Na skutečném Měsíci to ale bez pomocí dalekohledu jde určit dost těžko. Běžně se stává, že lidé nazývají úplňkem okamžik, který dělí od „magické“ fáze i dva dny. Pokud se tedy chystáte něco provádět o letošních úplňcích, možná se vám bude hodit následující tabulka:

vlčí měsíc
24. ledna, 2:45 SEČ

ledový měsíc
22. února, 19:19 SEČ

bouřkový měsíc
23. března, 13:00 SEČ

rostoucí měsíc
22. dubna, 06:23 SEČ

zaječí měsíc
21. května, 22:14 SEČ

květinový měsíc
20. června, 12:01 SEČ

senový měsíc 
19. července, 23:56 SEČ

kukuřičný měsíc
18. srpna, 10:26 SEČ

sklizňový měsíc
16. září, 20:04 SEČ

lovecký měsíc
16. října, 05:23 SEČ

sněžný měsíc 
14. listopadu, 14:51 SEČ

zimní měsíc
14. prosince, 01:05 SEČ



© Pavel Gabzdyl