Nový web o Měsíci

Tak a je to tady. WEB Prohlídka Měsíce má nový kabát. Po 18 letech. Což je shodou okolností délka periody Saros, za kterou Měsíc vykoná 223 synodických a 242 drakonických oběhů, takže se opět ocitne ve stejném postavení vůči Slunci i vůči uzlům své dráhy.
Nový web zeštíhlel. Přátelí se s mobily. Má čisté bílé pozadí. Jsou v něm větší obrázky. Je připraven růst a dospívat. A těší se na vás!

Veřejná pozorování oblohy

Občas nakouknu do archivu starých časopisů. Stojí to za to. S odstupem času totiž člověk zjistí, že se mnohdy vlastně nic nemění. Že lidé i hvězdáři řeší pořád ty stejné starosti a radosti a že je jedno, jestli přitom mají v ruce tužku a papír nebo iPad. 

Dnes jsem nahlédl do časopisu Říše hvězd z roku 1989 (číslo 2.), ve kterém jsem našel článek (Úvahy o veřejném pozorování oblohy) od mého oblíbeného autora Leoše Ondry. Škoda, že Leoš nenapsal nějakou astronomickou knihu, určitě by to byla pecka, která by přežila celý antropocén.  

„...Musíme si pořád uvědomovat, s jakými představami o vesmíru na demonstrace veřejnost přichází. Časté dotazy svědčí o katastrofálním stavu. Nechci tím naznačovat nic o hlouposti našich návštěvníků. Spíše o hlouposti naší. Popularizujeme nejnovější poznatky astronomie, národ však žije dosud v geocentrismu. Slyšeli pravda o tom, že Země není středem světa, zcela vážně se však ptají, jestli jsou padající hvězdy skutečně kousky hvězd řítící se k zeměkouli. A nenechme se mýlit tím, že řada návštěvníků zná řadu slov, jako je galaxie, černá díra nebo kvasar. Jak správné mohou být příslušné představy, když základní poznatky jsou dnes ve 20. století výsadou nemnohých. Kdo ví, proč je slunce při západu červené a šišaté, proč v zimě zapadá jinde než v létě nebo proč je vidět popelavé světlo Měsíce?...“

Ilustrace, John Keil, 1725

Co je to superúplněk?

Je to úplněk, který je o kapku větší než průměrné úplňky. Proč? Nebeská mechanika Měsíci velí, že kolem Země neobíhá po kruhové dráze, ale po mírně výstředné elipse. A tak je někdy k Zemi blíž (přízemí) a někdy od zase dál (odzemí). Vzhledem k tomu, že časy přízemí a odzemí nesouvisí s měsíčními fázemi, mohou nastávat okamžiky největšího či nejmenšího přiblížení Měsíce k Zemi při libovolných fázích. Teď už asi tušíte, že se dostáváme k jádru problému. Když totiž přízemí nastane zrovna v době, kdy je Měsíc v úplňku, tak tento úplněk bude o něco větší než ty, které se s dobou přízemí příliš neshodly. Záleží jen na tom, jak moc se doba přízemí kryje s dobou úplňku a jak blízko v daném přízemí Měsíc od Země je (vzdálenost Měsíce se při různých přízemích liší). A tak některé úplňky jsou víc „super“ a jiné míň.

A teď to nejdůležitější: Superměsíc (ani superúplněk) není žádným oficiálním astronomickým termínem. Poprvé toto označení použil astrolog (ano, astrolog, ne astronom!) Richard Nolle v roce 1979. Superměsíc definoval jako nov nebo úplněk, který nastává ve vzdálenosti menší nebo rovnající se 90 % jeho nejmenší vzdálenosti od Země na dané oběžné dráze. Proč si však zvolil zrovna 90 %, nikdo netuší.

Velmi blízký úplněk se odehrál 14. listopadu 2016. Naposledy byl tak velký úplněk 26. ledna 1948. Další podobně velký nastane až 25. listopadu 2034. 

Polostínové zatmění Měsíce

Když jsem byl malý, pokoušel jsem se přijít na kloub polostínovému zatmění Měsíce. Nepomohlo vysvětlování, nepomohly obrázky. Přišel jsem na to, až když jsem doma začal blbnout s lampou a vytvářel stíny. A tak si nejsem jistý, jestli se z následujících řádků polostínové zatmění Měsíce vůbec pochopit dá. Aspoň se o to pokusím.

Takže, když na zeď posvítíte nějakým plošným zdrojem světla (třeba velkou lampou a ne jen malou žárovkou) a zastíníte jej třeba kusem papíru, nebude stín ostrý, ale k okrajům bude slábnout. A právě to je polostín, který se táhne i za naší planetou. Slunce je totiž při pohledu z Měsíce plošným zdrojem světla, takže pokud je Zemí Slunce zakryté jen zčásti, není stín úplný. Zemi zkrátka chvíli trvá než měsíční disk zakryje celý.

No, nevím. Každopádně si můžete již v pátek 16. září polostínové zatmění prohlédnout na vlastní oči. Měsíc se vyhoupne nad obzor zhruba ve čtvrt na osm večer. Maximální fáze pátečního zatmění nastane ve 20 hodin 54 minut, kdy by mohlo být i očima viditelné mírné ztmavnutí u severovýchodního okraje Měsíce. Nic více nečekejte, protože polostínové zatmění bývá skutečně velmi nenápadné. Pozorování navíc pokazí i velké množství oblačnosti na obloze. Na příští polostínové zatmění si budeme muset počkat do 11. února příštího roku a na částečné až do 7. srpna 2017. Úplné zatmění Měsíce nastane až 27. července 2018. 

A ještě něco. Na všemoudrém Internetu jsem se dočetl, že při zítřejším sotva viditelném polostínovém zatmění Měsíce bychom měli odříkávat formuli: „EYLA NOTHAPLE EZIGGON NOG AZO WERHAFUMAN". Prý to prospívá duši. Asi někdo drcnul do páčky časostroje a nastavil středověk.

Humboldtovo moře

Musela to být zajímavá doba. Plná tajemství a chuti nepoznaného. Co mám na mysli? No přece dobu, kdy jste jen pomocí dalekohledu mohli najít na Měsíci něco nového. Objevit nový kráter nebo celé pohoří. A právě z této doby pochází jedno líčení z prohlídky Měsíce, které jsem si nemohl nechat pro sebe. 

Autorem líčení je ředitel hvězdárny na ostrově Korfu – Felix Laméch. Ten se 30. října 1928 věnoval pozorování Humboldtova moře, které se nachází na samém okraji viditelné části Měsíce. Na text jsem narazil v prachem prosyceném čísle časopisu Říše hvězd z ledna roku 1929. Popis z těch dávných dob v překladu Josefa Šípka myslím stojí za oprášení. 

„Tato rozlehlá rovina, jejíhož pravého tvaru nikdy nepoznáte, poněvadž je bezprostředně na severozápadním okraji, měří na viditelném povrchu asi 110 000 kilomtetrů čtverečních. Někdy, když to librace připustí, odhalí nám Mare Humboldtianum část svého zakrytého povrchu. Jest jisto, že tu jde o krajinu měsíčního povrchu, jež jest velmi zvláštní a zajímavá. Všeobecně vzato, jest celá krajina dobře viditelná toliko několik hodin po úplňku. Tehdy vystupují živě stíny na nesmírných, jasných plochách ohromných rozlehlých pustin. Na konec přál bych si, aby naši kolegové upoutali svou pozornost na různé krajiny měsíční, o nichž záznamy jsou neúplné a jež mají tu výhodu, že pozorovatelé se tu mohou státi užitečnými vědě ze všech nejkrásnější.“

Nákres vznikl během tří pozorování a zabral asi 10 hodin práce!

Odvrácená strana Měsíce

Je to snad nejproslulejší umělecký počin inspirovaným Měsícem od dob čínského básníka Li-po. Jasně. Mám na mysli album britské skupiny Pink Floyd: The Dark Side of the Moon. 

Paradoxní je, že i když Dark Side představuje „nejkosmičtější" název alba v celé historii skupiny, přesto se právě tímto albem Floydi definitivně přikovali k zemi a k pozemským problémům. Dokonce ani v takových skladbách, jakými jsou Eclipse nebo The Great Gig in the Sky, nejde o „kosmická" témata. Zatímco v prvních albech skupiny se to vesmírnými motivy jen hemžilo (třeba Astronomy Domine nebo Set the Controls for the Heart of the Sun), na Dark Side jsou ústředními tématy šílenství, peníze, pomíjivost života nebo chamtivost.

Pro název alba se Roger Waters nechal inspirovat temnou stranou Měsíce, která v tomto případě evokuje temnou stránku lidské osobnosti. Tady musím podotknout, že název alba se vlastně v Česku už od své premiéry překládá nesprávně. The Dark Side of the Moon totiž neznamená odvrácenou stranu Měsíce, ale temnou, neosvětlenou stranu našeho kosmického souputníka. O nesprávně vžitém českém překladu svědčí i překlady názvu alba v jiných jazycích. 

Pojem Dark Side of the Moon se i v anglosaských zemích občas chybně používá pro označení odvrácené strany, ale nemyslím si, že tohoto omylu se dopustil i Roger Waters. Svědčí o tom i mluvená poznámka v samém závěru alba: 

„There is no dark side of the moon really. Matter of fact it’s all dark.“

Takže The Dark Side of The Moon vlastně nemá s Měsícem téměř nic společného.

Konec dětství

Mám rád fotky s příběhem. A tato jej má. Teda aspoň pro mě. Ten příběh začal někdy v roce 1994, když jsem se na balkóně havířovského paneláku krčil u ruského dalekohledu, jehož hmotnost se blížila hmotnosti tehdejšího průměrného automobilu. Na obloze jsem toho moc neviděl. Byla zaprášená hutěmi a osvětlená blízkým obchoďákem Permon, v jehož podzemí zrovna v kabině od Liazky dýdžejoval nějaký neznámý týpek jménem Richard Krajčo. Zvuky linoucí se z Modré svině a dalších klubů mě tenkrát vyrušovaly nejen od šmírování po nebi, ale taky mi bránily usnout. A tak jsem se tenkrát zasnil. Představil jsem si, jak stojím někde daleko od města. Nejlépe na nějaké vysoké hoře. A třeba rovnou na sopce. V té představě se na obloze předváděla Mléčná dráha a všude kolem zvědavě vykukovaly bílé kopule obřích observatoří, které jsem toho dne zahlédl v časopise Kozmos. Mimochodem tato podpultovka tenkrát vycházela na papíře tak mizerném, že byste s ním dneska nepodložili ani stůl v páté cenové. 

Ale abych neodbíhal od snu... Na té hoře bylo totální ticho a i když jsem tam zrovna stál sám, nebyli daleko přátelé. To proto, abych měl s kým sdílet brutální jas Mléčné dráhy. Uběhlo dvacet let a probudil jsem se v autě. Vylezl jsem ven a málem zakopl o přátele, kteří tam fotili panoramata doplněná o kopule obřích astronomických observatoří. Překročil jsem tedy pár spacákových mumií a vyšel do míst, kde byla větší tma. Ocitl jsem se tam úplně sám, v naprostém tichu a to i přesto, že jsem stál na okraji gigantického sopečného kráteru. A tak jsem zmáčkl spoušť foťáku a splnil si jeden havířský sen.

Canon EOS 5D Mark III, Canon 14 mm, f2.8, ISO 4000, 20 sec

© Pavel Gabzdyl