26. 12. 2014

Kometa nad Brnem

Možná jste po přečtení nadpisu čekali snímky komety C/2014 Q2 (Lovejoy), která v těchto nocích zvolna stoupá nad obzor, zjasňuje a nutí astrofotografy, aby opustili své vyhřáté domovy. Počasí ale příliš nepřeje a tak tyto řádky a pixely věnuji jiné kometě. Jedná se samozřejmě o vlasatici 67P/Churyumov-Gerasimenko, kterou letos navštívila sonda Rosseta a ohmatal robotický modul Philae. Tato návštěva je podle mě tou nejzajímavější událostí v našem prošmátrávání Sluneční soustavy, jaká se v roce 2014 přihodila.


Jako jedna z obrazových teček roku 2014 se tak do Měsíčním deníku hodí právě kometa 67P/Churyumov-Gerasimenko, jejíž podobiznu jsem pro Facebook brněnské hvězdárny pověsil pomocí Fotóšopu nad Soběšice blízko Brna.

21. 12. 2014

Návrat na slunovrat

Občas mívám výpadky paměti. Prý je to normální. Zapomenu, kde jsem četl zprávu o tom, že někdo objevil na Měsíci stádo bizonů, zapomenu kdy, kde, čím a proč jsem něco vyfotil nebo zapomenu, co se přihodilo 1. července roku 2012 okolo jedenácté hodiny v noci.

Na to, abych nezapomínal, jsem před asi 8 lety (přesně si to nepamatuju) začal psát Měsíční deník. O Měsíci, o šutrech, o planetách, o cestách a vůbec. Deník se ale po čase ztratil v křemíkovém nebi a já na něj – zapomněl. Vzpomněl jsem si až teď, kdy se mi na počítači nahromadily fotky a texty, které začaly prosakovat do různých flashdisků, sociálních sití a blogů. A tak jsem sestrojil velký trychtýř s úzkým hrdlem. Co tím hrdlem projde, uvídíte tady. Na obnoveném Měsíčním deníku. Pro vás, pro inspiraci a pro mou paměť. 

Velké díky všem, kterým Měsíční deník chyběl a kteří mi o tom dali vědět.


Astronomy Domine
Canon EOS 5D Mark III, Canon 14 mm, f8.0, ISO 200, 1/2 sec
© Pavel Gabzdyl

19. 12. 2014

Magické dalekohledy

Pár velkých astronomických kukadel a kombajnů už jsem na vlastní oči viděl, ale jeden z nich mě doslova učaroval, nebo spíš učarovaly. Jde o dvojici dalekohledů příznačně pojmenovaných MAGIC. Když se tento akronym rozkóduje, už sice tak "magicky" nepůsobí (Major Atmospheric Gamma-ray Imaging Cherenkov Telescopes), ale to, k čemu slouží, mi prostě magické připadá. Vysoko na ostrově La Palma, na hraně kaldery Taburiente, totiž tyto krásky pátrají po stopách těch nejgrandióznějších ohňostrojů ve Vesmíru. Srážky černých děr, výbuchy supernov, anihilace temné hmoty. To není sci-fi, to je prostě skutečnost.

A proč jsou vlastně tyto stříbrné krásky tak "sexy"? Nejspíš proto, že nejsou ukryty v žádné kopuli. Sedmnáctimetrové paraboly složené ze čtvercových zrcadel míří rovnou do Vesmíru. Přes den pak do krajiny, takže se v nich můžete snadno blejsknout, když postáváte někde poblíž. Ovšem člověk se do jejich blízkosti zvlášť v noci jen tak nedostane. Celý areál observatoře se totiž v noci proměňuje na přísně střeženou oblast, kde se dostanou jen ti, kteří mají speciální povolení. Ocelová vrata se zavřou, ostraha je ve střehu a kdo tu něčím zasvítí, je mu useknuta ruka nebo něco podobného.

Já měl to štěstí, že jsem se k "Madžikům" dostal přes noc hned dvakrát. Poprvé naprosto ohromený jejich obřími temnými siluetami, které se rýsovaly na pozadí Mléčné dráhy. Podruhé už s jasným plánem co a jak nafotit. Žádná fotka stejně nedokáže zprostředkovat ten pocit, kdy u takových "zázraků" stojíte v naprosté tmě a vnímáte tiché kyberpředení techniky, která zrovna naslouchá vesmírným ohňostrojům. 


A Kind Of Magic / Druh magie
Canon EOS 5D Mark III, Canon 14 mm, f2.8, ISO 4000, 20 sec
© Pavel Gabzdyl



A Saucerful Of Secrets / Talíř plný tajemství
Canon EOS 60D, Sigma 24–105 mm (33 mm), f2.8, ISO 2500, 21 x 13 sec
© Pavel Gabzdyl


Two In One / Dva v jednom
Canon EOS 5D Mark III, Sigma 24–105 mm (74 mm),
f4, ISO 250, 1/2500 sec
© Pavel Gabzdyl

17. 12. 2014

Bouře nad jezerem Titicaca

Do Peru jsem nejel fotit. Jel jsem si tam vlastně od focení odpočinout. Když jsem ale seděl na střeše hotelu v Punu, popíjel čaj z lístků koky (nebo bobkového listu?) a sledoval, jak někde nad hranicemi s Bolívií práská jeden blesk za druhým, nedalo mi to a na pár minut jsem opustil společnost přátel a vydal se mezi prádelní šňůry nastavit improvizovaný časosběr, ze kterého vznikla tahle technicky nepovedená, kompozičně nedoladěná a barevně nevyvážená fotka. 


Tempest Above Lake Titicaca / Bouře nad jezerem Titicaca
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm (40 mm), f3.5, ISO 200, 50 x 4 sec. 
© Pavel Gabzdyl

15. 12. 2014

Co je to Venušin pás?

Není to nic zvláštního, vlastně si Venušin pás můžete prohlédnout poměrně často. Přesto ten pohled stojí za to, zvlášť, když si uvědomíte, co zrovna vidíte. 

Venušin pás bývá viditelný těsně před východem nebo krátce po západu Slunce jako úzký narůžovělý pruh nízko nad obzorem. O co jde? Když Slunce stoupá nad obzor nebo naopak pod něj klesá, objevuje se na protější straně nebe tmavý pás, který není ničím jiným, než zemským stínem promítnutým do zemské atmosféry. A právě na rozhraní tmavšího pásu zemského stínu a světlé části nebe je patrný narůžovělý Venušin pás. Ve Venušině pásu se totiž odráží světlo zapadajícího (nebo vycházejícího) Slunce, které se zbarvuje do červených tónů. 

Na sérii snímků pořízených s odstupem pěti minut je patrný klesající Venušin pás a zemský stín při východu Slunce nad observatořemi Roque de los Muchachos na ostrově La Palma v první květnový den roku 2014. Vlevo se leskne kopule italského dalekohledu Galileo a vpravo kopule převážně španělského dalekohledu GranTeCan, který je od roku 2009 největším dalekohledem světa se samostatným zrcadlem.


Ribbon of Pink / Stuha růžové
Canon EOS 5D Mark III, Sigma 24–105 mm (46 mm), f13, ISO 250, ⅙ sec
© Pavel Gabzdyl

13. 12. 2014

Plejády

Plejády jsou tou malou skupinkou hvězd, kterou si lidé často pletou s Malým vozem. Mimochodem, Malý vůz není souhvězdí, ale asterismus. To jen tak pro pořádek. Plejády, kterým se také říká Kuřátka, se nacházejí v souhvězdí Býka a jsou skutečně parádní otevřenou hvězdokupou. Ostrozrací pozorovatelé prý dokážou v Plejádách rozeznat za vynikajících podmínek bez dalekohledu až 18 hvězd. Neuvěřitelné! Schválně si někdy zkuste, kolik jich uvidíte vy.

Jedno z mých prvních "pozorování" Plejád se odehrálo někdy v karbonu na trávě před panelákem v Havířově. A netrvalo dlouho. Lehl jsem si totiž rovnou do psího lejna, takže jsem se už po pár minutách odplazil s označkovanou teplákovkou a s ostudou domů.

Dnes už triedr do ruky tak často neberu, do trávy si bez předchozího ohledání místa nelehám a na hvězdy dalekohledem nekoukám. Stačí pořídit jednu půlminutovou expozici a na jednom "políčku" se kromě Kuřátek vylíhnou i objekty, o kterých se dříve mluvilo jen v tajných anarchistických kroužcích.
Právě takový snímek jsem pořídil na ostrově La Palma. Před hvězdným pozadím se na něm rýsuje silueta teleskopu M.A.G.I.C. a kromě Plejád, souhvězdí Persea se na něm ukazuje i Galaxie v Andromedě. Slabá zář poblíž obzoru je zelené airglow.


Is There anybody out there? / Je tam někdo?
29. 9. 2013, 23:20 UT
Canon 5D Mark III, Canon 14 mm, f2.8, ISO 5000, 30 s
© Pavel Gabzdyl

12. 12. 2014

Měsíce Pluta

Příští rok se snad dočkáme vyvrcholení jedné z nejočekávanějších planetárních misí za posledních několik desítek let. Ano, řeč je o sondě New Horizons, která má za cíl navštívit tajemnou trpasličí planetu Pluto i s početnou rodinou satelitů. Co tedy kolem Pluta obíhá?

První družici Pluta objevil James Christy už v roce 1978 pomocí 155centimetrového astrometrického reflektoru, který patří US Naval Observatory. Družice byla pojmenována příhodně: Charon. Jak známo, podle řecké mytologie byl Pluto vládcem podsvětí a Charon převozníkem, dopravujícím duše zemřelých přes řeku Styx do Plutonovy říše. Přesné rozměry obou těles pomohla určit vlastně náhoda: od března 1985 až do října 1990 byla oběžná dráha Charonu natočena vůči nám na Zemi tak, že se Charon a Pluto vzájemně zakrývaly. Ze zákrytů vyšel průměr Pluta asi na 2 300 km a Charonu 1 200 km. 


Objevem Charonu ovšem odkrývání podsvětí trpasličí planety Pluto neskončilo. V červnu roku 2005 byly pomocí Hubblova kosmického dalekohledu objeveny hned další dva Plutovy satelity. Ten bližší má průměr 23 až 68 km a dostal jméno Nix podle řecké bohyně tmy a noci Nyx. Egyptský přepis jména “Nix” byl zvolen záměrně, aby nedošlo k záměně se známou planetkou 3908 Nyx. Druhý měsíc, s průměrem 30 až 84 km, byl pojmenován Hydra podle příšery z řecké mytologie, která hlídala Hádovo království smrti.  

V okolí Pluta je zkrátka rušno, což by mohlo ohrozit blízký průlet sondy New Horizons. Proto astronomové začali pomocí Hubblova kosmického dalekohledu pátrat i po případných prstencích trpasličí planety. Prstencovou ozdobu sice nenašli, ale zato objevili další měsíc neformálně označený jako P4. Poprvé byl spatřen na snímcích pořízených 28. června a následně 3. a 18. července 2011. Oběhne Pluto jednou za 32 dní a má průměr 13 až 34 km. Zhruba rok po objevu Kerberose nalezl stejný vědecký tým pátý satelit Pluta, dočasně označený jako P5. Je 10 až 25 km velký a Pluto oběhne jednou za 20 dní. 

Objevitelský tým pod vedením Marka Showaltera zorganizoval pro výběr nových satelitů veřejnou soutěž. V té zvítězil návrh “Vulkán” od Williama Shatnera, herce, který v seriálu Star Trek ztvárnil kapitána Jamese Tiberiuse Kirka. Vítězný název ale Mezinárodní astronomická unie neschválila, protože jméno Vulkán se již vžilo pro hypotetickou planetu, která měla obíhat kolem Slunce ve vzdálenosti bližší než planeta Merkur. Nakonec bylo vybráno jméno Cerberus podle trojhlavého psa, který podle antické mytologie střeží vchod po podsvětí. Pro jméno “pé čtyřky” byl ovšem zaveden řecký přepis “Kerberos”, aby se nepletl s planetkou (1865) Cerberus, kterou v roce 1935 objevil český astronom Luboš Kohoutek. Měsíc dočasně označovaný jako P5 pak dostal jméno, které v soutěži skončilo na třetím místě - Styx podle hrůzné řeky, která obtéká říši mrtvých. 

Další čtení:
Gabzdyl, P. (2014). Prohlídka Pluta, Astropis 4/2014

11. 12. 2014

Machu Picchu – Coda

Vše je o lidech. A tak i závěr mého líčení výletu na Machu Picchu bude o místních obyvatelích. Už jsem se zmiňoval, nakolik jsou Peruánci pohodoví, vysmátí, ochotní a otevření lidé. A není to jen žvýkáním koky.
Turistický rajón Machu Picchu je ale jiný. Tady je to pračka na peníze turistů. Pračka na velké prádlo s extra výkonnou sušičkou a s patentovaným Honeycomb turbobubnem. A tak se vám může stát, že než se nadějete, už se spolu s dalším špinavým prádlem točíte v bubnu. Stalo se to i nám.
Účinnost pracího programu si uvědomíte už když zjistíte, že vaše pití stojí na nádraží šestinásobnou cenu než pro našince. Uznávám ovšem přidanou hodnotu železničního stánku, protože ještě nikdy jsem nebyl při pití nápoje v tak těsném kontaktu s projíždějící lokomotivou. Odhaduji to na 317 mm.
Ten skutečný program na špinavé prádlo se ale spustil až ve chvíli, kdy jsme došli k naší Killing Machine (minibus, který se tváří jako Mercedes, ale Mercedesem rozhodně není). Po cestě sem se totiž pětice našich spolucestujcích psychicky sesypala a i přes zaplacenou jízdenku odmítli tímto způsobem cestovat zpět. Na první pohled to znělo jako dobrá zpráva. Aspoň bude víc místa a vzduchu (do auta se totiž směle cpaly jeho výfukové plyny). Jenže tady je vzduch prosycen vhlkostí a vůní čerstvě vypraného prádla. "Manažer" naší jízdy se tedy rozhodl, že stůj co stůj pět volných a již zaplacených míst obsadí.
Je hezké, že myslel ekonomicky, možná i bral ohled na životní prostředí, ale rozhodně nebral ohledy na časový harmonogram některých spolucestujících, kteří počítali s tím, že v noci ještě chytí spoj do dalšího města (my to naštěstí nebyli, protože v Peru hru zvanou "harmonogramy" moc neznají). Měli jsme za sebou pár hodin spánku, dva treky, na obloze se začala shlukovat těžká mračna a blížil se večer. K tomu všemu se do nás pustili komáři. Čekali jsme, debatovali s "manažerem", cucali koka bonóny, všechno zbytečně. Manažer spolu s řidičem jen seděli na kupě štěrku a zírali do pralesa, zda se neobjeví nějaká zbloudilá duše. Po hodině čekání a šedesáti komářích štípancích Davidovi bouchly saze (intenzita výbuchu se blížila dopadu planetky, která před 65 miliony lety vyhubila dinosaury). Zbytečně. V tu chvíli je vám jasné, že neuděláte nic.
Po další čtvrhodině to naštěstí vzdal i manažer, nejspíš si uvědomil, že z pralesa už skutečně nikdo nevyleze a zavelel k odjezdu. Do našeho auta samozřejmě nenastoupil. Vědel, že daleko by s námi nedojel.
Kdyby nebylo tohoto zpoždění, nedostali bychom se s Killing Machine na horských serpentinách do noční bouřky a náš bus možná jen o chlup unikl tomu, aby uvízl ve vodopádu a zřítil se do kaňonu. Jenomže na zbytečná slova "možná" a "kdyby" se v Peru nehraje. Všechno dopadlo dobře, manažer odvedl svou práci, protože jsme zažili dechberoucí jízdu a já mám o čem psát a žvanit. Konec


It’s What We Do / To je to, co děláme
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm 
© Pavel Gabzdyl

9. 12. 2014

Machu Picchu – část čtvrtá

Člověk za sebou nechá pár mililitrů potu, koruny stromů a i špetku důstojnosti před německými turisty a najednou stojí před turnikety, za nimiž se už nachází Machu Picchu. Až do chvíle, než jsem se protáhnul turniketem a kontrolami batohu (existuje tu dokonce váhový limit), jsem od MP moc nečekal. Čekal jsem důvěrně provařené pohledy, mraky turistů i mraky z vodních pralesních kapek, které dokonale zesměšní náš výhled a hlavně ruch, který šetře jakýkoli náznak prožitku hodného slov, jimiž bych pak mohl okořenit svůj Blog. Byly to zbytečné obavy. Koření je dost.

Sotva jsem prošel kontrolou a urazil pár desítek metrů, objevil se za horizontem pohled, který mi vyrazil dech. A nebylo to nadmořskou výškou. Machu Picchu je prostě úžasné město a hlavně stojí na naprosto fantastickém, neuvěřitelném místě! Atmosféru toho místa nezachytí žádná fotka, žádné HDR panorama (tím ospravedlňuji, že se mi HDR panorama nepodařilo nafotit), žádné video, ani žádná slova. To se prostě musí vidět!!

Netušil jsem, jak úžasné panorama hor se kolem nás otevře, netušil jsem, že za tou hradbou zelených kopců bude vykukovat další hradba hor ovšem s ledovcovou čepicí, netušil jsem, jak svěžím dojmem ruiny působí a jak parádní výhledy se na okraji města otevírají směrem dolů do údolí. Ocitnete se ve všech dílech Pána prstenu najedou, je vám tu fajn a máte touhu si okamžitě vybrat jednu z kamenných garsonek a čekat na příchod noci, rána a dalších roků.

Pokud vás mé líčení MP naštvalo (a to jsem se s metaforami dost krotil, protože mi už došly bonbóny z koky), nebojte, zbývá ještě výživná cesta zpět. Pokračování příště...


A Nice View / Pěkný výhled
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm 
© Pavel Gabzdyl

7. 12. 2014

Machu Picchu – část třetí

Stávat se mi nechtělo. Po necelých pěti hodinách spánku jsem totiž měl opustit pohodlí peřin a toalety s hebkýma růžovýma koberečkama a vydat se někam do tmy, chladu a vlhka. Od mého probuzení ovšem uběhlo pár desítek minut a už jsem stál venku. Na obloze blikaly hvězdy, o jejichž jménech jsem neměl ani páru, a taky něco hrozně velkého a temného, co končilo snad někde v nadhlavníku. V tu chvíli jsem si říkal, kolik pytlů koky asi museli Inkové rozžvýkat, aby je napadlo v nadhlavníku postavit město, které záhy z neznámých důvodů stejně opustili.
Jako malý jsem stál fronty na ledacos. Na nové ábécé, na kuponovou knížku nebo na toaleťák. Na trek jsem ale frontu nikdy nestál. Až teď na Macchu Pichu. Hora, na které výtvor kolektivního žvýkání enormního množství koky stojí, je totiž obehnaná řekou, přes kterou vedou dva mosty, oba s uzamykatelnými vraty. Vrata se na noc zamykají a otevírají až v pět ráno. Už o půl páté se tu proto tísní desítky a ve třičtvrtě už stovky trekařů, kteří se chtějí po svých dostat k MP. Za pět minut pět jsem si připadal jako ve filmu z vězeňského prostředí, protože celý spořádaný zástup trekařů dychtivě sledoval dva bachaře, kteří si za branou okatě pohrávali s nápadně velkým svazkem klíčů. Pánové si svou funkci strážců brány užívali, takže přesně v pět, ani o sekundu dřív, se brána otevřela a peloton trekařů vyrazil na divokou jízdu.
Říká se, že nahoru je to něco kolem hodiny. Ovšem do kopce. A když píšu do kopce, myslím tím do kopce. Žádná rovina. Co krok, to několik decimetrů blíž k nebi. Je to celkem makačka, ale hřeje vás u srdce, že nahoře budete odměněni pohledem, který je souzen jen těm, kteří brzy vstanou a po svých vylezou až na samý vrchol. Tedy do doby, dokud nezačnete krosit sypkou cestu, na které vás začnou míjet klimatizované minibusy plné německých turistů zírajících na vás jako na šimpanze v zoo. Konec romantiky. Turnikety se blíží. Pokračování příště...



Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm 
© Pavel Gabzdyl

6. 12. 2014

Machu Picchu – část druhá

To je on. Most ze železa. Přesněji, most ze silně oxidovaného železa. Právě tudy vede jedna z mála přístupových cest k MP. Ano, na druhý břeh se můžete vydat i po kolejích. Možná si říkáte, že pokud by tudy zrovna projížděl vlak, tak jednoduše přidáte do klusu. To by ale dost dobře nešlo. Mezi pražci je totiž prázdný prostor, takže pokud by váš panický úprk neměl přesně stanovenou rozteč, dřív nebo později byste v rozkroku ucítili tupý úder zakrátko následovaný úderem pěkně barevné lokomotivy zezadu (předpokládám, že před vlakem nebudete utíkat proti směru jeho jízdy). Většina lidí se proto po mostu vydává po "lávce" pro pěší. Ta je tvořena asi metr dlouhými plechy, které jsou k mostu přichyceny 6, 5, 4, 3, 2 nebo jedním nýtem. Pokud by tam bylo 0 nýtů, plech zaručeně nebude na lávce, ale v řece pod mostem. Tempo a charakter vaší chůze se proto odvíjí od počtu nýtů, kterými je přichycen plech, na který právě stoupnete. 

Míra paniky je umocněna tím, že zábradlí je na lávce ukotveno pouze z jedné strany. Z druhé strany je jen prázdný prostor a řeka – případně projíždějící vlak, což bohužel nelze v této vztažné soustavě považovat za nehybný bod. Všechny tyto aspekty bezpečné chůze po mostě z oxidovaného železa jsou poměrně nezáživné, takže se nám do toho přidal déšť (fotka níže je z cesty zpět), vytvářející z povrchu plechů ideální kluznou plochu. 

Asi správně tušíte, že nikdo z nás z mostu do řeky nesklouzl. Všichni podél kolejí došli až k finální stanici vlaku, kde na nás čekal luxusní hotel, neobvyklý ruch, stánky s cukrovou vatou, hlavní i vedlejší turistická třída, chaos a sklenice předraženého piva, při které jsme s našimi polskými přáteli debatovali o Bolkovi a Lolkovi.

A právě zde jsem se dověděl informaci, která nakrátko otočila můj život naruby: Láhev jednoho litru piva Kuskeňa stojí v té stejné restauraci přesně tolik, co jeho půlka. Pokračování příště...


Rusty Bridge / Rezavý most
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm 
© Pavel Gabzdyl

3. 12. 2014

Machu Picchu – část první

K Machu Picchu se dá dostat asi třemi způsoby. Ten nejdražší a asi nejnudnější spočívá v tom, že se vyvezete vlakem až k zastávce kyvadlové dopravy, která vás z pohodlných sedaček vyplivne rovnou u bran (resp. turniketů) bájného města. Druhá, levnější, spočívá v pronajmutí malého "busu" (David pro něj zavedl termín "Killing Machine"), který vás bude pár hodin natřásat serpentinami, dokud vás nedopraví k zastávce vlaku, odkud se jde trek pralesem podél kolejí (viz foto) a pak ještě asi hodina prudkého stoupání k MP. Třetí variantou je čtyřdenní, prý úžasný, ale fest náročný Inca Trail. Zvolili jsme zlatou střední cestu.

První dvě hodiny cesty z Cuzca se kocháte krajinou, další dvě hodiny vás čekají horské serpentiny a poslední hodina zbývá na nezpevněnou cestu podél skal. Pokud si do busu občas musíte přibalit Kinedryl, na variantu s Killing Machine rovnou zapomeňte. Kromě prudkých zatáček, je tu ještě jízda po okrajích kolmých srázů, bez svodidel, bez patníků, bez ničeho. Možná jsem i poprvé v životě litoval, že vím něco málo o geologii. Při pohledu na nestabilní svahy mi totiž bylo jasné, že stačí jen málo, aby se vše dalo s plnou parádou do pohybu. To ale zjevně nikoho netrápilo. Hodil jsem se tedy do klidu, dokud se v protisměru neobjevil kamión a náš řidič před ním začal couvat rovnou na okraj "vozovky". Když jsem se naklonil z okýnka a viděl tak půl kilometru hluboké nic, zatnul jsem všechny svaly a přes zuby procedil pár ostravských manter. Řidič byl ale frajer, což se ukázalo i na cestě zpět, která vedla stejnou trasou, ovšem v noci a za bouřky. Občas nebylo přes hustou mlhu vidět vůbec nic, občas se na silnici objevil vodopád. Všechna auta zůstala před vodní hradbou stát, ale náš řidič se rozhodl projet. A to i přes to, že nás řeka mohla strhnout a expres rekomando poslat rovnou na dno kaňonu.

Pokud ale člověk tuto cestu neabsolvuje, těžko si uvědomí, na jak nepřístupném, odlehlém a úžasném místě vlastně Machu je. Pokračování příště...



Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm 
© Pavel Gabzdyl