6. 12. 2014

Machu Picchu – část druhá

To je on. Most ze železa. Přesněji, most ze silně oxidovaného železa. Právě tudy vede jedna z mála přístupových cest k MP. Ano, na druhý břeh se můžete vydat i po kolejích. Možná si říkáte, že pokud by tudy zrovna projížděl vlak, tak jednoduše přidáte do klusu. To by ale dost dobře nešlo. Mezi pražci je totiž prázdný prostor, takže pokud by váš panický úprk neměl přesně stanovenou rozteč, dřív nebo později byste v rozkroku ucítili tupý úder zakrátko následovaný úderem pěkně barevné lokomotivy zezadu (předpokládám, že před vlakem nebudete utíkat proti směru jeho jízdy). Většina lidí se proto po mostu vydává po "lávce" pro pěší. Ta je tvořena asi metr dlouhými plechy, které jsou k mostu přichyceny 6, 5, 4, 3, 2 nebo jedním nýtem. Pokud by tam bylo 0 nýtů, plech zaručeně nebude na lávce, ale v řece pod mostem. Tempo a charakter vaší chůze se proto odvíjí od počtu nýtů, kterými je přichycen plech, na který právě stoupnete. 

Míra paniky je umocněna tím, že zábradlí je na lávce ukotveno pouze z jedné strany. Z druhé strany je jen prázdný prostor a řeka – případně projíždějící vlak, což bohužel nelze v této vztažné soustavě považovat za nehybný bod. Všechny tyto aspekty bezpečné chůze po mostě z oxidovaného železa jsou poměrně nezáživné, takže se nám do toho přidal déšť (fotka níže je z cesty zpět), vytvářející z povrchu plechů ideální kluznou plochu. 

Asi správně tušíte, že nikdo z nás z mostu do řeky nesklouzl. Všichni podél kolejí došli až k finální stanici vlaku, kde na nás čekal luxusní hotel, neobvyklý ruch, stánky s cukrovou vatou, hlavní i vedlejší turistická třída, chaos a sklenice předraženého piva, při které jsme s našimi polskými přáteli debatovali o Bolkovi a Lolkovi.

A právě zde jsem se dověděl informaci, která nakrátko otočila můj život naruby: Láhev jednoho litru piva Kuskeňa stojí v té stejné restauraci přesně tolik, co jeho půlka. Pokračování příště...


Rusty Bridge / Rezavý most
Canon EOS 60D, Sigma 17–50 mm 
© Pavel Gabzdyl