12. 12. 2010

Planetární geologie na dosah ruky

Jestliže se budete věnovat planetární geologii, jistě to povede k tomu, že zhlédnete stovky nebo spíš tisíce snímků povrchů planet a jejich měsíců. A to se zákonitě musí podepsat na vašem poněkud zvláštním vnímání okolního světa. Může se tak stát, že se zastavíte na chodníku, abyste si zblízka prohlédli boule v rozpáleném asfaltu, zaujme vás třeba pohyb ve špinavé kaluži nebo se vám budou líbit dopady dešťových kapek do bláta. Není to projev duševní choroby, ale jen druh určité profesionální deformace. Struktury z cizích světů se vám jednoduše natolik prokopírují do mysli, že je občas uvidíte všude kolem sebe.


Musím se přiznat, že tímto druhem deformace jsem postižen i já. A za těch pár let, kdy u sebe běžně nosím nějaký fotoaparát, už mám takových planetárních úlovků z pozemského prostředí desítky. Některé z nich jsem dokonce využil v Průvodci měsíčními útvary. Prakticky všechny úlovky souvisí s přírodními procesy, jež skutečně vedly ke vzniku geologických útvarů na jiných planetách nebo na jejich měsících – samozřejmě v mnohem menším měřítku. Mým nejčerstvějším úlovkem je však spíš výsledek vandalismu, možná nějaké nehody nebo rvačky – mně ale v tu chvíli připadal úžasný. Prasklina v tvrzeném skle prosvětlené reklamy mi totiž připomněla snad nejzajímavější typ měsíčních kráterů, které bych tímto způsobem čtenářům Měsíčního deníku rád představil.


V českém jazyce se pojmenování tohoto typu kráterů ještě neuchytilo a tak jsem pro ně ve svých textech zavedl poněkud dlouhý termín mělké krátery s postiženým dnem (v originále znějící pojem "shallow fractured floors craters" zavedl už v roce 1972 proslulý planetární geolog Peter H. Schultz). Krátery tohoto typu poznáte celkem snadno. Zadíváte-li se na jejich plochá dna, zpravidla v nich rozlišíte množství trhlin, brázd a rýh, které probíhají jak od středu k okrajům (radiální brázdy), tak i podél vnitřních okrajů (koncentrické brázdy). Mělké krátery s postiženým dnem najdeme na okrajích velkých impaktních pánví, tudíž v oblastech silně narušených zlomy a puklinami v měsíční kůře.


Typickým představitelem mělkých kráterů s postiženým dnem jsou například Posidonius (na snímku), Gassendi nebo Humboldt. Foto: Autor neznámý.

Jak tedy tyto krátery vznikly? V době, kdy byl náš kosmický soused ještě vulkanicky aktivní, se čedičová láva drala k povrchu především prostřednictvím porušených oblastí v blízkosti velkých impaktních pánví. Pokud se na okrajích pánví nacházely krátery, tlačilo prostupující magma na jejich dno, čímž došlo k jejich vyklenutí a pozdějšímu „rozpraskání“. Vzhledem k tomu, že rozpraskání kůry vedlo ke vzniku koncentrických brázd a pozdější vulkanická aktivita vytvořila naopak radiální brázdy, vznikla tak struktura ne nepodobná prasklinám v tvrzených sklech.


Blokdiagram typického mělkého kráteru s postiženým dnem. Červeně jsou vyznačeny oblasti, kudy proniklo magma. Podle Schultze (1976).

Poněkud zvláštní záliba planetárních geologů v podobnostech mezi strukturami malých a velkých měřítek přitom není pouze druhem profesionální deformace. Procesy probíhající v malých měřítcích, které dokážeme jednoduše simulovat, totiž mnohdy pomohou odhalit skutečný původ struktur velkých – planetárních.  A kdo ví, možná to může platit i pro případ rozbitých skel a mělkých kráterů s postiženým dnem.

Použitá literatura a doporučené zdroje: 
Schultz, P. H. (1976): Floor-fractured lunar craters. – The Moon. vol. 15
Gabzdyl, P.: Prohlídka Měsíce – Kráter Gassendi.

Žádné komentáře:

Okomentovat