31. 10. 2010

Blízké setkání se dvěma krátery

Jen 200 kilometrů od našich západních hranic se nachází nejlépe zachovalý impaktní kráter na území Evropy. Celkem suché tvrzení, že? Když se však postavíte do místa, kde k tomuto nárazu došlo, a uvědomíte si, co se tady vlastně stalo, zmocní se vás zvláštní a možná i dost nepříjemný pocit.


Nejspíš se už nikdy nedozvíme, kdy k tomu osudnému okamžiku došlo. Nevíme, zda byl den nebo noc, netušíme ani, jestli bylo léto nebo zima, dokonce ani nevíme rok nebo století. Bezpečně však víme, že to, co se odehrálo asi před 14,5 miliony lety na území dnešního Bavorska, zdaleka překračuje jakoukoli naši fantazii. Naše Země se tehdy srazila s asi kilometrovou planetkou a výrazné stopy po této kosmické katastrofě lze dodnes nalézt nejen na místě samotného dopadu, ale i stovky kilometrů od něj.


Těžko si lze představit vhodnější pojmenování náměstíčka města uprostřed impaktního kráteru než právě po Shoemakerovi. Vynikajícím geologovi a astronomovi, který se velkou měrou podílel na poznání impaktních kráterů. Vzpomenete si, jak se jmenoval jeden z astronomů, kteří objevili kometu, jež se v roce 1994 zřítila na Jupitera? :-)

Vše se odehrálo opravdu rychle. Z meziplanetárního prostoru se k nám rychlostí přes 70 000 km za hodinu přiřítila asi kilometrová planetka, která se zabořila několik set metrů do země. Nebyl to však jen náraz. Obrovská energie uchovaná v kosmické rychlosti planetky se doslova v mžiku (během setiny sekundy) proměnila na energii gigantického výbuchu. Místo dopadu bylo vystaveno teplotě asi 20 tisíc stupňů Celsia a tlaku 3,5 tisíckrát vyššímu, než jaký panuje pod hladinou moře v hloubce 11 kilometrů!

Už v první půl sekundě po dopadu se většina hmoty planetky i země v místě srážky zcela vypařila nebo roztavila. Rázová vlna prostupující nadzvukovou rychlostí podložím rozdrtila obrovské objemy hornin. Tlak rozpínajících se žhavých plynů pak tuto drť vyhodil do vzdálenosti desítek kilometrů. V místě dopadu se tak vytvořil přechodný kráter s hloubkou 4,5 kilometrů. Ve stejnou dobu se až do výšky 100 kilometrů zvedlo žhavé mračno roztavených hornin. Necelou minutu po dopadu se začaly hroutit nestabilní strmé svahy hlubokého kráteru a podobně jako při dopadu kapky na vodní hladinu se v centru zvedla středová vyvýšenina, která se vzápětí zbortila. V kráteru se tak vytvořil vnitřní prstenec vrcholků.. Celý kráter a široké okolí pak zasypalo kolabující mračno roztavených hornin.


I takovéto "balvany" létaly při vzniku kráteru vzduchem.

Tím však ještě vše neskončilo. Účinky apokalypsy se po dopadu šířily celou střední Evropu. Dílo zkázy rozpoutala nejprve tepelná a následně tlaková vlna. Kdybychom v době dopadu planetky stáli na místě dnešní Prahy, tedy 300 kilometrů od centra katastrofy, pocítili bychom minutu po střetu tak silný otřes půdy, že bychom nebyli schopni spořádané chůze. Po čtyřech a půl minutách by se na nás snesla sprška suti vyvržená z kráteru a teprve po 15 minutách od střetu by k nám dorazila rána tak silná, že by vyrazila skla z oken.

Je pravda, že od zmíněného střetu naší planety s kosmickým projektilem už uběhl nějaký ten pátek, přesto je tento otisk kosmické katastrofy stále zřetelný. Dnes se v místě dopadu nachází především ohromný tzv. komplexní kráter o průměru 25 kilometrů, který tvoří Geopark Ries. Velkou část okrajových valů kráteru už sice nemilosrdná eroze stačila zarovnat a ohladit (zbytek zařídili pilní němečtí zemědělci a stavbaři), přesto, když se dnes do kráteru postavíte, spatříte kolem sebe téměř souvislý prstenec kopců zvedajících se do výšky až 150 metrů na okolní terén. Obzvlášť působivý pohled se pak nabízí z některého z mnoha „balvanů“ vymrštěných během impaktu a spadlých zpět do kráteru. Jedním z takových „balvanů“ je skála Wallerstein, na které se kromě pivovaru nachází i vyhlídková plošina. Z ní se nabízí pohled na desítky vesnic, stovky polí a také nepřehlédnutelnou věž „Daniel“ tyčící se nad městem Nördlingen.

Nördlingen je krásným středověkým městem, které byste si při návštěvě Riesu rozhodně neměli nechat ujít! Zajímavá je už samotná věž vystavěná z opravdu neobvyklého typu kamene – ze suevitu. S tímto typem horniny se totiž setkáme jen na několika málo místech na světě: konkrétně v kráteru Sudbury v Kanadě, Popigai na Sibiři, Kara v Rusku, Azuara ve Španělsku a Chicxulub v Mexiku. Právě přítomnost suevitů je neklamným znakem katastrofy kosmických měřítek. Jde o promísenou drť hornin z podloží kráteru, která zahrnuje i zajímavé tmavé vzory – tzv. impaktní sklo. Geologovo srdce nad takovou horninou zaplesá, ale laik ho nejspíš označí za obyčejný beton.




Impaktní brekcie dopravená z Měsíce posádkou Apolla 16. Až budete v muzeu, podívejte se na tento kámen i z druhé strany. Uvidíte tam stopy po dopadech mikrometeoritů!



A takto vypadají tmavá impaktní skla v hornině zvané suevit.

Kapitolou na samostatné povídání by bylo i informační centrum a Rieskrater Museum nacházející se nedaleko od vstupní brány do města. Jde o skutečně zdařilou expozici se spoustou zajímavých exponátů včetně impaktní brekcie dopravené posádkou Apolla 16 přímo z povrchu Měsíce. Tato hornina je vlastně jakýmsi měsíčním příbuzným pozemských suevitů. A když už jsme u našeho nejbližšího kosmického souseda a projektu Apollo, není bez zajímavosti, že právě v kráteru Ries absolvovaly svůj výcvik pro geologický průzkum Měsíce posádky Apolla 14 a 17.



V Geoparku Ries si příjdou na své i obdivovatelé nerostů.
Nás ovšem zajímaly úplně jiné geologické lahůdky.

O muzeu a městě Nördlingen, ve kterém se mimochodem můžete projít i po planetární stezce, by se dalo povídat ještě dlouho, ale musíme pokračovat dál, protože ani kráterem Ries nekončí vše, co v této části Bavorska má co do činění s kosmickými katastrofami. Asi 40 kilometrů jihozápadně od kráteru Ries se totiž nachází další kráter! Jmenuje se Steinheim, má průměr 3,4 km, hloubku až 200 m a 50 m vysoký středový vrchol. I když stáří tohoto kráteru geologové neznají tak přesně jako stáří Riesu, je zřejmé, že vznikl ve stejné době jako jeho o poznání větší bratr. Před 14,5 miliony lety zde tedy dopadla buď dvojplanetka nebo se tato planetka rozdělila na dva fragmenty až při svém průletu zemskou atmosférou. Každopádně i tento kráter rozhodně stojí za to navštívit.




Pohled z okrajového valu kráteru Steinheim směrem do jeho středu. Zalesněný kopec za vesnicí je středový vrchol a hradba kopců je okrajovým valem. Něco takového jsem na vlastní oči ještě vážně neviděl! Leda tak na Měsíci při pohledu dalekohledem.

Hned za valem kráteru se nachází vesnička Sontheim im Stubental, ve které je podobně jako v Riesu pěkné geologické muzeum. Ve dvou místnostech se blíže seznámíte nejen se samotným kráterem, ale také se vzácnými zkamenělinami. Po dopadu planetky o průměru asi 80 metrů totiž do kráteru prosákla spodní voda a poměrně rychle se zde vytvořilo jezero, ve kterém se vyvinula unikátní fauna, jejíž zkameněliny proslavily Steinheim po celém světě. Až budete opouštět muzeum, můžete se ještě před ochutnávkou proslavených bavorských klobásek vydat na výborně značenou geologickou stezku, která vás už po pár desítkách metrů zavede na vyhlídku umístěnou u vnitřního svahu okrajového valu. Z této vyhlídky uvidíte jako na dlani nejen okrajový val kráteru, ale především nápadný středový vrchol kráteru.

Stejně jako v Riesu se vás možná i ve Steinheimu zmocní nevěřícný pocit, že to vše přece nemohlo vzniknout v jediném zlomku sekundy. A už jen pro tenhle pocit stojí za to oba krátery navštívit!



PS: Do Riesu jsem se chystal už dlouho, ale podařilo se mi to až teď. A to zásluhou Lenky a Petra, kteří mě na svůj geologický trip vzali sebou. A nejen to! Protáhli mě po tolika lomech, odkryvech a nutili lozit do takových míst, na které bych se bez jejich pomoci nikdy nedostal. Za to jim patří můj velký dík!!!

Většina údajů byla převzata z informačních materiálů Geoparku Ries.

Žádné komentáře:

Okomentovat