22. 9. 2010

Mimořádný měsíc sklizně

I když to tak možná z nadpisu vypadá, tento článek nepojednává o úspěších našich zemědělců. Je o tom, že letošní zářijový úplněk připadl na stejný den, v jakém nám skončí astronomické léto. Řečí čísel to znamená, že úplněk nastane 23. 9. 2010 v 11 hodin středoevropského letního času a Slunce vstoupí do znamení Vah 23. 9. 2010 v 5 hodin středoevropského letního času, čímž započne astronomický podzim. Že na tom není nic zvláštního? Něco přece jen ano. Naposledy se totiž oba tyto okamžiky odehrály tak brzy po sobě v roce 1972!


Snímek vycházejícího Měsíce: David Ewoldt. 

Zářijový úplněk měl pro některé naše předky mnohem větší význam než úplňky v jiných částech roku. Proč? Zářijový úplněk je zajímavý tím, že v době jeho východu je rovina ekliptiky skloněna vůči horizontu jen pod velmi malým úhlem. Obvykle je sklon ekliptiky vůči horizontu větší, takže každým dnem Měsíc vychází o zhruba 50 minut později. Malý sklon vůči horizontu v době zářijového úplňku ovšem zaručuje, že Měsíc vychází den po dni po kratších intervalech. A tak dnes 22. září vyjde Měsíc nad Brnem v 18 hodin a 5 minut středoevropského letního času a zítra jen o 17 minut později. Teď už možná tušíte, v čem spočívá „kouzlo“ zářijového úplňku: Po několik dní můžeme Měsíc vídat vycházet nedlouho po západu Slunce. Proto se také zářijovému úplňku říká „měsíc sklizně“ (harvest moon), což je pojmenování, které bylo do angličtiny převzato od amerických indiánů žijících na jihozápadě USA. Měsíc sklizně tak sběračům dodával po západu Slunce dostatek světla ke sklizni. Obdobná situace nastává při měsíci lovu za říjnového úplňku, který zase poskytuje dostatek světla lovcům při honu na kořist.

Vychutnejte si tedy po několik následujících večerů západy Slunce, které budou doplněny zajímavými východy zářijového úplňku!

9. 9. 2010

Měsíční brána objevena

Když v červenci roku 1959 John O´Neil – vědecký editor novin The New York Herald Tribune a držitel Pulitzerovy ceny za rok 1937 – prohlížel svým dalekohledem západní okraj Moře nepokojů, myslel si, že na Měsíci objevil gigantický přírodní most. Než se však ukázalo, že šlo jen o hru světel a stínů, dostala se jeho zpráva do tisku a nejen on, ale i ředitel tehdejší lunární sekce Britské astronomické společnosti, který tento objev potvrdil, si uřízli pořádnou ostudu. Pravda, O´Neil trošku přestřelil – jeho „most“ by totiž musel dosahovat délky bezmála dvaceti kilometrů! 

Pilná americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter ovšem ukázala, že měsíční mosty nejsou jen výplodem bujné fantazie. V poměrně mladém kráteru King na odvrácené straně Měsíce byla totiž na snímcích z LRO objevena přírodní skalní brána! Stín nápadného oblouku na jednom ze snímku přímo svádí k tomu, abychom si zde představili zástupy obdivovatelů jako u Pravčické brány v Národním parku České Švýcarsko. Oba útvary se dokonce podobají i svými rozměry. Zatímco ta měsíční má délku 20 m, šířku 7 m a výšku od 6 do 12 m, ta v Hřensku měří na délku 16,5 m, na šířku zhruba 7 m a vypíná se do výšky 21 m. Původ nově objevené měsíční brány je však naprosto odlišný od té v Hřensku. Pravčická brána je tvořena pískovci, na které miliony let působil vítr, déšť a rostlinná aktivita, dokud je nevymodelovaly do současné podoby. Měsíční brána vznikla ve velmi zvláštním typu hornin (tzv. impaktních taveninách), kterých je na Zemi jen poskrovnu. Jde o horniny přetavené žárem vzniklým při dopadu velkých kosmických projektilů na měsíční povrch. Samotná brána samozřejmě nevznikla působením eroze, ale zborcením dvou postranních částí do dutiny pod povrchem.


Měsíční brána v kráteru King. Foto: NASA / GSFC / ASU.

Myslím, že vedle míst přistání posádek Apollo, je právě tato měsíční brána místem, kde se možná jednou budou stavět vyhlídkové plošiny se zaručeně nejlepším výhledem na jeden z mála klenotů měsíční krajiny, který lze pojmout jedním pohledem. A snad tam bude i levnější pivo než v Hřensku.


Pravčická brána. Foto: David Koval.

21. 8. 2010

Pár vět o popularizaci astronomie

Před malou chvílí jsem si četl o popularizaci astronomie a vlastně i o stylu populárně astronomických  knih. Ty dva odstavce se mi natolik zalíbily, že bych se o ně rád podělil s ostatními.

"Popularizace všech věd, zejména věd přírodních a technických, je dnes na širokém stupni vývoje. Nelze tedy říci, že by byla právě na vysokém stupni, neboť v záplavě literatury se vyskytuje hodně věcí povrchních. Dovedou sice čtenáře upoutat lákavým titulem či nápadnou úpravou. Dočte se v nich zdánlivě mnoho věcí, ale mnohdy jen polovina z nich je dokázána a čtvrtina dosud pochybná. Odborník i kritický čtenář poznají snadno takový druh literatury a odloží knihu s patřičným posudkem či odsudkem. Běžný čtenář, kterému je kniha na prvém místě určena a který nemá vždy potřebné průpravy, přijímá vše za bernou minci. Odnese si často nesprávný a téměř vždy zkreslený obraz o tématu.

Astronomie je zdánlivě velmi vděčným polem k popularizaci. Bohužel poměry jsou zde stejné, ne-li horší, než v ostatních vědách. Je zde několik nebezpečných úskalí, na kterých snadno uvázne práce popularizátora. Na prvém místě uveďme bohatý obrazový materiál, který svádí k přeplnění ilustracemi na úkor textu. Dnešní astronomické přístroje i moderní reprodukční technika dovedou vykouzlit zázraky na lesklé křídové ploše. Autor textu se pak mylně domnívá, že je tím jeho práce usnadněna. Přizpůsobí své výklady překvapivé formě ilustrace a smysl i obsah slov je chudý až běda."



Zdá se vám, že tento text docela hezky vystihuje styl většiny astronomických knih, které dnes najdete na pultech knihkupectví? Pak vězte, že vznikl před více než půlstoletím! Jsou to jen mírně upravená úvodní slova (vypustil jsem přežité tvary) ke knize Františka Linka „Potulky vesmírem“ z roku 1943. Kresba od Josefa Hochmana je převzata ze stejnojmenné knihy.

30. 7. 2010

Měsíční deník podruhé

Prostě se to stalo. Přišel jsem z práce domů, uvařil si své večerní kafe, sepnul palcem u nohy počítač (mám ho pod stolem), přihlásil se na Bloggera, nahrál článek, stisknul tlačítko "publikovat" a… nic. Ani opakované pokusy, ani desítky minut zkoušení, během kterých mi úplně vychladlo kafe, nepomohly. Krátký článek o nových snímcích americké sondy jsem měl přímo před očima, ale do křemíkového éteru už se nedostal. Blogger změnil způsob publikování a já v tu chvíli neměl chuť zjišťovat, jak publikování obnovit. Od té doby už uběhlo skoro pět měsíců a já si pomalu zvyknul na to, že Měsíční deník prostě skončil.

Moc mě to netrápilo, vždyť dnes není problém svých pár vět publikovat kdekoli jinde. Pak mě ovšem napadlo, že deník by mohl pokračovat dál, ale jinde a jinak. Jak už to tak bývá, inspirace přišla úplně odjinud než by člověk čekal. V tomto případě přišla z Polska od zpěváka a skladatele Mariusza Dudy. Ten před dvěma lety vydal úžasné černé album s trochu pro Měsíční deník příznačným názvem "Lunatic Soul". 

A v čem je ta inspirace? Duda letos vydá opět Lunatic Soul ovšem tentokrát v bílém provedení. Stejný název, jiná barva, jiná náplň. A přesně takový bude i nový Měsíční deník!

Tak tedy po 1966 dnech provozu, 334 zprávách 720 obrázcích 274 862 přístupech jsem "černý" Měsíční deník nechal křemíkovému nebi a založil tento "bílý" Měsíční deník. 

Ještě na vysvětlenou k úplně prvnímu článku z minulého roku. Je to jediné torzo z mého osobního blogu, který neměl s Měsícem nic společného. Přesto ho tady zanechávám, protože se týká i  Dudy, který mi svým nápadem vnuknul svou černobílou myšlenku. A jak jinak mu můžu poděkovat, než alespoň pořádnou poklonou na jeho adresu.